Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
8 / 10
Les Fleurs Du Mal (2012)
Sitra Ahra (2010)
Gothic Kabbalah (2007)
Sirius B (2004)
Lemuria (2004)
Live In Midgard (2002)
Secret of The Runes (2001)
Deggial (2000)
Crowning of Atlantis (MCD) (1999)
Vovin (1998)
Eye of Shiva (singl) (1998)
A Zaraq Arab Lucid Dreaming (EP) (1997)
Theli (1996)
Siren of The Woods (singl) (1996)
Lepaca Kliffoth (1995)
Beauty In Black (MCD) (1995)
Ho Drakon Ho Megas (1993)
Beyond Sanctorum (1991)
... Of Darkness (1991)
Time Shall Tell (1990)
Beyond The Darkest Veils Of Inner Wickedness (demo (1989)
Paroxymal Holocaust (demo) (1989)
Vydáno: 2012
Vydavatel: DIY
Stopáž: 47:56
Tracklist:
1. Poupée de cire, poupée de son
2. Une Fleur dans le cœur - 3:03
3. Initials B.B.
4. Mon Amour, mon ami
5. Polichinelle
6. La Maritza
7. Sœur Angélique
8. Dis-moi poupée
9. Lilith
10. En Alabama
11. Wahala Manitou
12. Je n'ai besoin que de tendresse
13. La Licorne d'or
14. J'ai le mal de toi
15. Poupée de cire, poupée de son
16. Les sucettes (bonus)
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.
